Nadešel čas dalšího pokusu o návrat v plné parádě - koneckonců to není tak dávno, co proběhly hrnčířské trhy :) (modří již vědí, že právě ty se staly mým oblíbeným mezníkem pro obdobná rozhodnutí). Pevně doufám, že tentokrát už nestrhnu lavinu problémů, která by se mě v mém snažení pokoušela zastavit.
Původně jsem tedy tenhle článek plánovala sepsat zhruba o měsíc dřív, kdy měl nadpis (kromě blogového zmrtvýchvstání) ještě jeden důležitý aspekt navíc. Se špetkou nadsázky by se totiž dalo říct (či napsat), že i já jsem se tehdy podruhé narodila (trochu paradoxně spolu s oběma rodiči). Po hodně dlouhé době jsme se v tomto rodinném složení vydali strávit společné odpoledne - z toho důvodu taky mamka neváhala tátovi připomenout, ať jede opatrně. Jenže jsou situace, kdy je vám nejen na dálnici, jako v našem případě, veškerá opatrnost houby platná. Když dodávce jedoucí před námi patrně vlivem vedra zničehonic odpadlo kolo a nekonečně dlouhou chvíli si na silnici lítalo sem a tam, nezbývalo než zachovat klid a čekat, jak se situace vyvrbí (v tátově případě) či pneumatiku šokovaně sledovat a "ježíšovat" (to u mě, neuváženě sedící na místě spolujezdce), než si to konečně zamíří kamsi do polí... Nakonec tak všechno dobře dopadlo, ale v tu chvíli to vypadalo docela hrozivě, a já prostě nesnáším pocit bezmoci.
No a v tomto trendu, tedy tom opožděném informování, bych teď nějakou dobu ráda pokračovala. Proto pokud sem, milá MoTeelko, občas zavítáš, a neuvidíš hned nový příspěvek, je možné, že se nějaký objeví po srolování stránky... ;)
A abychom to měli kompletní, ani tentokrát samozřejmě nemůžu případné zvědavce ochudit o fotky toho, co jsem ukořistila na zmíněných řemeslných trzích:
