České hrady, 12. 7. 2014

Strávit druhou červencovou sobotu na louce pod hradem Točník se pro mě pomalu a jistě stává nezbytnou prázdninovou tradicí. Taky letos ve festivalovém programu nescházelo jméno Tomáše Kluse a u toho jsem samozřejmě nemohla chybět ani já :) S nákupem lístků jsem opět příliš nepospíchala, tentokrát z čistě zištných důvodů, protože loňská akce Berounského deníku byla přece tak výhodná! No, zřejmě jak pro koho, jelikož teď jsem se jí nedočkala... Zato se na mě ale štěstí usmálo v soutěži na webu Zvláštní styl a dva volňásky jsem tak přece jen měla v kapse ;) Tedy ne doslova, podle pokynů však mělo stačit prokázat se u pokladen občankou. Červíček pochybností, jestli to bude skutečně natolik jednoduché, tak trochu hlodal, nicméně nakonec úplně zbytečně.

Vzhledem k jiným povinnostem a nepříliš oslovujícímu pátečnímu line-upu jsme zase vyrazili až druhý den festivalu, převratnou novinkou se ovšem stala naše dostatečná časová rezerva. Zaparkovali jsme tím pádem pěkně poblíž areálu (v rámci možností), frontě na vstupenky jsme se díky výhře vyhnuli docela a s páskou na ruce jsme se už mohli skrze bahno vydat k hlavnímu pódiu. Tam byl v plném proudu úvodní koncert skupiny Abraxas a protože naše oblíbená místa na kraji prvé řady dosud zela prázdnotou, jali jsme se je obsadit.

Ani ne tak kvůli vystoupení samotného Abraxasu (ačkoli zejména proměny frontmana stály za to) jako dalších účinkujících. Ti nás začali bavit zanedlouho ještě v zákulisí – taneček Tomáše s dcerou v náručí neměl chybu stejně jako laškující plyšový tygr vykukující zpoza závěsu, než mu to ochranka zatrhla... :) Vzápětí se z nebe spustil déšť a zdálo se tedy, že moje preventivní namazání rukou opalovacím krémem nebylo zrovna na místě. S nástupem Cílové skupiny na pódium ale vyšlo slunce a vydrželo tak bohudík až do večera (takže opomenutý obličej jsem si lehce připálila).

Dá rozum, že jinak než bosky to nejde - bahno nebahno... ;)

Hodinku, která následovala po dobrovolně obětovaném výstupu Adama Mišíka hrajícího na vedlejším pódiu, bych nejradši prožívala v mírných obměnách zas a znovu. Že u mě Klusem posazenou laťku za celý den už nikdo jiný nepřekoná, bylo celkem jasné dopředu, ale že bude nastavená až takhle vysoko, ve finále zaskočilo i mě. Co se týče kvalitního hudebního zážitku, je na kluky z "Krutý crew" zkrátka spolehnutí, opět nechyběla zásoba bezvadných vtípků i reakce na aktuální téma hýbající společností (dopravní hlášení hovádka Humla v návaznosti na kauzu Monako). To všechno dohromady by už vlastně k prvenství na mém pomyslném žebříčku stačilo, přidaná hodnota však přišla jednak s improvizovaným Žezlem a Tomovým seskokem k divákům, kdy se vůbec poprvé vydal přímo k nám, druhak s dosud netypickým přídavkem, o nějž se odvážně postaral skvělý Bambi...

Protože festival pokračoval vystoupením kapely UDG, mohli jsme se v klidu pustit do pátrání po stánku s fanouškovským zbožím. Tam jsem si za peníze ušetřené na vstupném konečně pořídila nejhezčí mikinu s kapucí, jakou jsem v poslední době viděla a která mě navíc později zachránila před umrznutím. Pauzu do 17. hodiny jsme vyplnili občerstvením a válením se na louce s kulisou písní Divokýho Billa a Vypsané fiXy. Pak už se měl na pódiu objevit Miro Žbirka, na kterého se nám povedlo chytit dobrá místa pro změnu na opačné straně první řady. Jenže teprve ve chvíli, kdy měl Žbirka začít zpívat, jsme se dozvěděli, že ho kvůli nemoci nahradí skupina Buty. Asi poněkud unáhleně jsme se proto rozhodli vrátit hned zpátky k lenoře na kopci, kde mi postupně docházelo, kolik pecek vlastně Buty mají v repertoáru. No, alespoň budu příště zase o něco chytřejší.

Kdo najde kozí stádo, má bod.

Kousek koncertu Rytmuse se mi podařilo dokonce prospat (a nic zásadního jsem tak myslím neprošvihla), Monkey Business jsme si rozkouskovaně poslechli chvilku ještě v poklidné horní části areálu a pak mezi davem dole. Ten se v mžiku rozptýlil poté, co odvedle zazněly první tóny Visacího zámku, takže jsme na následující Wanastowi Vjecy kupodivu znovu ukořistili strategicky výhodnou přední řadu. Alespoň jsme se tak domnívali do doby, než odbila devátá, Wanastowky v plné síle nastoupily, po pódiu začaly skákat reprobedny a my nabyli přesvědčení, že jestli naše ušní bubínky přežijí tohle, pak už ustojí snad všechno... Nemám pocit, že bych na hluk byla nějak zvlášť náchylná (samozřejmě v závislosti na původci), ale tohle byl zkrátka mazec! Zhruba prostředek vystoupení mě i kvůli tomu úplně neokouzlil, několik skladeb jsem neměla naposlouchaných a oblíbený Panic se mi zdál Robertem Kodymem trošku odfláknutý. Především závěrečným triem písní, Sbírkou zvadlejch růží, Nahou a Bednou od whisky, si u mě ale Wanastowi Vjecy naštěstí reputaci zase rychle napravily. Zvláštní poklonu tímto dodatečně skládám hlavně kytaristovi Tomáši Varteckému, kterého byla opravdu radost pozorovat, jak si i se zraněnou rukou přítomnost na scéně maximálně užívá.

Wanastowky vystřídal Xindl X, který mě zprvu mile překvapil, protože od Okoře v roce 2011 ušel kus cesty a nyní, s kapelou za zády, působil mnohem suverénněji. Méně příjemným překvapením bylo zařazení písničky Casio, která si svým neomaleným textem třeba s těmi od zmíněného Rytmuse rozhodně nezadá... Náplast na tohle malé zklamání jsem si tedy paradoxně mohla přát už jen od závěrečných Mandrage a světě div se, poskytli mi ji. Sice jim to trvalo vzhledem k nezvykle chladné noci takřka nekonečně dlouho, ale čekání se vyplatilo: Šrouby a matice, Františkovy Lázně i Tanči dokud můžeš zazněly a z uctivého povzdálí se mi Mandrage jevili mnohem sympatičtěji než při našem premiérovém shledání. Snad za to mohl ten neobyčejně zářící úplněk... :)

Sláva, nazdar výletům! (5. 7. 2014)

Některé plány se jeví jako geniální, ale nakonec nevyjdou – Miloslav Švandrlík o tom věděl své. Moje vize, jak prožít sváteční sobotu, dokonalým dojmem rozhodně nepůsobila, a to kvůli několika zádrhelům, z nichž největší spočíval v přílišném množství akcí na příliš mnoha místech. Se štěstím v zádech se mi však všechny mouchy podařilo vychytat a pátý červencový den strávit jednoduše perfektním způsobem.

Začít musel na můj vkus nezvykle brzy, abychom se stihli vlakem včas přemístit do Dobřichovic, kde se pořádaly farmářské trhy. Navštívila jsem je tu prvně a nabídka mě mile překvapila. U Damodary jsem se zásobila osvědčenými pohankovými kašemi a v jednom z mnoha stánků s lákavě vypadajícími pečenými dobrotami jsem neodolala bezlepkovému brownies s malinami. Jeho luxusní kvalitu jsem ověřila během cesty do matičky Prahy, v jejímž centru náš výlet pokračoval.

Když jsme se tramvají přesunuli blíže ku Hradu, vzhledem k nevalným znalostem těchto končin hlavního města nám chvilku trvalo najít stěžejní orientační bod, Staré zámecké schody. Nevídané davy turistů, které po nich oběma směry proudily, podobný problém evidentně neměly... Po fyzicky i psychicky náročném výstupu jsme potřebovali nasbírat síly na hledání cíle naší výpravy, a tak jsme si na lavičce vyslechli závěr koncertu armádního orchestru. Když muzikanti sbalili svá fidlátka, otevřel se nám kýžený pohled na Tereziánské křídlo Starého královského paláce. Právě tady se totiž konala výstava fotografií Františka Dostála. Abych se přiznala, až do náhodného zhlédnutí televizní pozvánky na Lidi pravdě podobné mi tohle jméno vlastně nic neříkalo – přitom pan Dostál patří mezi nejpublikovanější české fotografy. Zmíněná upoutávka a zejména pak procházka mezi tolika skvělými snímky jsou ovšem příčinami toho, že jsem jej bez váhání zařadila mezi své oblíbence. Výstavu tvořil skutečně pestrý průřez autorovou tvorbou: fotografie byly rozděleny do několika tematických souborů, které zaznamenávaly třeba výjevy z každodenního života v Praze, letní pohodu u Sázavy, důležité momenty naší historie a nechyběla dokonce ani část věnovaná aktům. Asi není překvapením, že mě nejvíce oslovila série nazvaná Psí příběhy. Díky textům, které expozici doprovázely, mi těsně před odchodem taky svitla paralela s neméně úžasnou prací Elliotta Erwitta...
Zpáteční tramvaj nám ujela před nosem, na vlak domů jsme tak pro jistotu dobíhali, ale stačili jsme ho (ještě někdo nesnáší, když tlampač hlásí odjezd, ke kterému dojde až za dobré 3 minuty?) a na regeneraci do poslední části výletování tedy zbýval dostatečný prostor. Po půl deváté jsme se, tentokrát už v pohodlí vlastního vozu, vydali do Troji. Kdo se nenechává zmást pokročilou hodinou a tuší, že naše třetí trasa mířila do zoologické zahrady, hádá správně. Přestože mám pražskou zoo několikrát prochozenou křížem krážem, tahle návštěva byla úplně jiná než všechny předchozí. Hlavní odlišnost tkvěla samozřejmě v tom, že jsme prohlídku odstartovali až v deset večer a vedl ji zkušený průvodce. V zahradě se tou dobou prý pohybovala pouze naše skupinka čítající přibližně 15 hlav. Po hodně dlouhém čase jsem v zoo ani jednou nevyndala foťák a snad nejpřekvapivějším faktem je, že „cena“ vstupenky trumfla i tu z loňského září! Malý prostor pro reklamu: pokud máte vy nebo někdo z vašich blízkých toho pravého mobilního operátora, vřele doporučuji téhle jeho nabídky taky využít. Na vlastní oči zjistit, jak tráví noc pandy červené, lední medvědi, lamy, sloni, zebry, hrabáči nebo žirafy, určitě stojí i za klasické vstupné, natož trochu adrenalinu vynaloženého v lítém boji při internetové rezervaci ;)

Pokušení, které jsem nevydržela