Zámek Hořovice, 24. 8. 2013

Do Hořovic to máme kousíček, a přece jsem se o tom, že tu právě vystavují mé oblíbené skřítky z Pohádkové země, dozvěděla úplnou náhodou až při hledání informací o letošní Hradozámecké noci. Program na minulou sobotu tak vyplynul celkem jasně, a já si můžu kajícně připsat další položku na seznam bezvadných míst, která jsou za humny, ale dosud jsem je opomíjela...

Do Příbrami přes Dobříš, 17. 8. 2013

Dobříšský zámek je dalším z míst, která jsem kdysi dávno navštívila povinně se školou a teď po letech jsem se tam dobrovolně vrátila. Pamatuji si, že tehdejší výlet proběhl v zimě, takže francouzský park, který pro mě představuje hlavní zdejší lákadlo, nevypadal zdaleka tak hezky jako tentokrát.

Ale ještě než jsme se do něj s mamkou podívaly, rozhodly jsme se trochu kulturně rozptýlit výstavou Muchových pohlednic, která zrovna probíhá v zámecké galerii. Slibně načaté odpoledne jsme pak završily procházkou po rozkvetlé zahradě, v níž nechybí stylová kašna ani lapidárium...

Zoo Praha, 16. 8. 2013

Dospěla jsem k názoru, že užívat si hezkého počasí jinde než za zdmi paneláku se zkrátka musí, i kdybyste na to měli být sami. Třetí srpnový pátek jsem tedy jako velké děvče vyrazila na vlastní pěst vstříc hlavnímu městu a za cíl cesty si po minulém úspěchu opět vybrala zoologickou zahradu.
Vlak měl zpoždění, jako obvykle jsem nevěděla, na kterou stranu mě metro z Hlaváku poveze (a poprvé jsem se vážně nestrefila), kvůli červnové povodni jsem chvíli bloumala i v samotné zoo při hledání pavilonu goril, ale nakonec jsem jeho obyvatele přece jen zastihla venku, jak jsem si přála. Ba co víc, gorilí rodina mi tu vydržela dělat společnost půldruhé hodiny! Následně jsem zahradu prolezla křížem krážem jako asi nikdy předtím, obdivovala jsem nový areál slonů a hrochů (zvláště pak nejmladší sloní slečnu), dokonce jsem se odvážila na 18metrovou rozhlednu a při tom všem, ačkoli slunce bylo zásadně proti, jsem fotila ostošest.

Když jsem se vrátila domů, nohy mi celodenní nešetrné zacházení vrátily i s úroky. Přesto stál tenhle výlet rozhodně za to, momentálně přemýšlím o pořízení celoroční permanentky... Pokud i vy máte možnost pražskou zoo navštívit a třeba váháte kvůli zmíněné velké vodě, můžu vás uklidnit, že tyhle obavy jsou zbytečné. Několik míst se sice ještě bude nějaký čas vzpamatovávat, včetně lanovky (která by snad měla být zprovozněna během září) nebo dětské zoo, ale k vidění je toho i tak opravdu spousta. A navíc svým vstupným pomůžete rychlejší obnově zahrady.
V celém příspěvku si ani tentokrát moc nepočtete, ale jste-li připraveni na pořádnou nálož fotek, jen račte.

Šťastná země v Radvánovicích, 11. 8. 2013

Radvánovický areál je k rodinnému výletu jako stvořený. Hlásí-li předpověď počasí slunečnou neděli a skupina Kryštof avizuje, že ve Šťastné zemi odehraje akustický koncert, není mnoho důvodů, proč sedět doma. Proto vyrážíme, směr trasy využíváme k návštěvě babičky, která se právě zotavuje po operaci v boleslavském sanatoriu, a za dvě hodiny už čekáme v nekončící frontě na vstupenky. Máme štěstí, že se o něco později můžeme z úst Richarda Krajča dovědět, že zhruba tisícovka dalších lidí, co měli stejný plán, se dovnitř nevešla...

Během dne musím několikrát zalitovat, proč jsem tak horlivě zavrhovala, abychom si s sebou vzali teplejší oblečení. Při zalézání sluníčka v krátkých šatech na ramínka - navzdory původním předpokladům - vedro skutečně nepociťuji. Ale jinak je všechno, jak má být. Kryštof na publikum valí jednu pecku za druhou, v mezičase nás baví průpovídky frontmana kapely, nebo etudy pro více i méně náročné posluchače v podání Nikolase. Když Richard Krajčo utírá slzy ztracené (a trochu naštvané) malé Anežce, asi každá přítomná žena chce stát na jejím místě... :-) Obchodníka s deštěm, násilně přerušeného zaskočením (to je přece nejdůležitější pasáž, když tam říkám "ještě"!) i Cestu coby pomyslnou třešničku na dortu, vnímám jako to opravdu nejlepší nakonec.

Putování po Praze a okolí, 3. 8. 2013

Program výletování o první srpnové sobotě jsem vymýšlela hlavně s ohledem na konání Slavností lesních plodů na náměstí Jiřího z Poděbrad. O akci jsem se s týdenním předstihem dočetla v novinách a hned věděla, že tam nemůžu chybět. Proti hovořilo otravné ranní vstávání i pekelné vedro, ale tím jsem se spolu s mamkou, která mi dělala celodenní společnost, nehodlaly nechat odradit.

Na Jiřák jsme dorazily kolem jedenácté, tedy hodinu po začátku farmářských trhů, a hned u prvního stánku jsme se rozhodly osvěžit. K mojí radosti se totiž slavností účastnila i Chuchelská zmrzlina LIZA, kterou jsem shodou okolností objevila o pár dní dřív na vlnách internetu. Bohužel už takhle brzy měli vyprodaný jahodový sorbet, který bych jinak určitě ochutnala, ale i moje citronovo-limetková s mátou byla vynikající! Pomerančová příchuť, již si vybrala máma, mě tolik neoslnila...
No a tímhle celkem skromným nákupem naše utrácení na Jiřáku skončilo. Po slibovaných malinách, domácích marmeládách a koláčích s lesním ovocem totiž jako by se slehla zem. Skutečně nejsem zaujatá proti čerstvým rybám, zelenině, poctivým těstovinám, moštům ani pečivu, ale vzhledem k avizované akci jsem si představovala něco trochu jiného. Mám zkrátka pocit, že kdybych na farmářské trhy zavítala kdykoli jindy, nabídka by se od té "slavnostní" nijak zvlášť nelišila.

Další naší zastávkou bylo Národní divadlo, dějiště prázdninového Dyzajn márketu. Zdejší výběr zboží nám již zcela vyhovoval :-) K vidění (a koupi) byla opravdu spousta krásných věcí, hračkami počínaje a obuví konče. Kromě výrobků známých oblíbenců z Fleru (Jelly-fish, žabička, Ivka-Lehkoživka, Stellion, U Štěstí dam,...) mě hodně zaujaly třeba kabelky vyrobené z bezpečnostních autopásů nebo "sladké šlehačkové" šperky.
U Jane Bond jsem objevila moc hezké šaty s růžemi, které si nakonec domů odvezla mamka, společně jsme si pořídily ještě motýlí náušnice a přívěšek od Elis, a má osobní je taška v hippies stylu s nášivkami pejsků. Kručící břicha jsme na nějaký čas utišily palačinkami od Galetky, které jsme měly možnost poznat už na domácí půdě během hrnčířských trhů. Tentokrát jsme obě vsadily na sladké varianty: jahodovou s crème fraîche a borůvkovou se zakysanou smetanou. Mňam!

Plán třetího cíle cesty vznikl víceméně spontánně, vzhledem k pokročilé hodině padl na nedaleký hrad Červený Újezd. Ačkoli ho od domova máme skoro co by kamenem dohodil, navštívily jsme ho vůbec poprvé (a myslím, že ne naposledy). Budiž nám omluvou, že stavba nevznikla před stovkami let, ale pouhým desetiletím... Protože i historické památky obdivuji většinou raději zvenku, koupily jsme si vstupenky do přilehlého skanzenu a zahrad a příjemně tam strávily zbytek odpoledne. Výlet jsme zakončily v hradní krčmě, kde se máma konečně dočkala houbové smaženice a já si pochutnala na buřtech na pivu.
Fotky v celém článku v tomhle případě poví víc - možná i než byste chtěli... ;-)

Zoo Plzeň, 1. 8. 2013

Do plzeňské zoologické zahrady jsem se těšila jako malá. V předvečer výletu jsem všechno krásně naplánovala a v posteli jsem se pak notnou dobu převalovala, než jsem konečně usnula (dílem k mojí nedočkavosti patrně ještě přispěly úžasné Žáčkovy básničky o lenochodovi nebo parádnici gorile...).

Plány jsem nakonec převedla ve skutečnost s jedinou výjimkou: pořízením spousty hezkých fotek. Nevím, jestli za to mohlo ostré sluníčko, foťák či moje neumětelství - patrně od všeho kousek a od poslední položky veliký kus - ale většina z vyfocených snímků je buď přesvícená nebo rozmazaná (a vůbec nejlepší je kombinace obojího, že). Tolik pro uklidnění, že porucha není na vašem přijímači...

Koncert v Ostrově, 26. 7. 2013

Když jsem si v květnu prohlížela seznam měst, která navštíví Tomáš Klus a jeho cílová skupina v rámci letního turné, zajásala jsem, že po 364 dnech znovu zahrají v Ostrově nad Ohří. Vloni jsem tam totiž strávila ty nejhezčí narozeniny, a těšila jsem se, že by to letos (byť s jednodenním předstihem) mohlo být podobné. A taky že bylo! ;-)


O rok zkušenější jsem tentokrát navíc vymyslela mezizastávku v Tuchlovicích, kde - pokud se to k vám snad dosud nedoneslo - vyrábějí nejlepší zmrzlinu na světě. I při druhé návštěvě jsem dlouho dumala nad tím, které příchutě vybrat, abych svou volbu při vyřknutí nahlas stejně na poslední chvíli pozměnila. Nakonec jsem ochutnala vynikající jahodovou, poněkud nevýraznou Baileys (to jsou ta zbrklá rozhodnutí), správně kyselou angreštovou a báječnou kokosovou.


K zámku v Ostrově jsme dorazili krátce po 17. hodině, kdy pořadatelé měli podle informací na vstupenkách začít pouštět lidi dovnitř areálu. Usoudila jsem, že ti dochvilnější už místa v první řadě určitě zabrali, a klidně si tedy můžu jít vyfotit zdejší krásnou knihovnu. Jaké bylo moje překvapení, když jsme pak ukořistili jedny z posledních volných fleků přímo u zábran (a jako obvykle nalevo od pódia... zajímalo by mě, jestli ostatní přemýšlí nad tím, že Tomáš stává snad vždycky napravo, nebo je to jenom náhoda).


Sem tam jsme se smažili ve vlastní šťávě, když do nás nemilosrdně pražilo sluníčko, ale čekání na začátek koncertu naštěstí uteklo celkem rychle. Částečně možná proto, že jsme mohli pozorovat dění v "zákulisí" (třeba pózování pro společnou fotografii, nebo potutelné úsměvy Jirky Kučerovského a klientů Studia Oáza během jakéhosi sepisování). Záhadu, nad čím se to Jirka s kluky z Oázy bavil, rozlouskl hned vzápětí, když je coby předskokany pozval na pódium a postupně představil včetně titulů jako inženýr architekt, kandidát věd a podobně :-) (svérázným, nicméně v podstatě přesně vystihujícím výrazem JiříKa označila slečna opodál: "On je takovej miloučkej...")


Při sympaticky bezprostředním vystoupení Oázanů, kteří publikum na okamžik přenesli do amazonského pralesa, jsem měla pusu od ucha k uchu a myslím, že mi tak zůstala po celý večer. Pánové z Oázy k tomu nemalou měrou museli inspirovat snad každého, kdo je viděl, jak si už po nástupu Tomáše Kluse s kapelou pod pódiem naplno užívali, tančili a radovali se. Poslední vytrvalce musel jejich doprovod k odjezdu popohánět...


Cílová skupina dvouhodinový koncert nabitý skvělou hudbou a kopcem srandy zahájila písní Nebudu vám lhát (... ráz, dvá a vy-prá-ža-ný re-zeň... ;-)) a pokračovala tím, co na ni ušili fanoušci svým internetovým hlasováním o vysněném playlistu. Z mého pohledu tedy nešlo šlápnout vedle, jediné, co jsem maličko postrádala, byl oblíbený Čas. Bohatě mi jej ale vynahradilo hned několik obdivuhodných improvizací a ještě větší množství vtipných (či jinak kouzelných) momentů.


Například když se kapela naoko rozhádala a Jirka vyhrožoval, že odteď bude Tomáš Klus vystupovat jako sólový interpret!
Když Tomáš přirovnal prezidenta ke krysaři (což není moc veselé, ale tak bolestně trefné, že to sem napsat musím).
Když došlo na trampské vzpomínání, Jirkovu přezdívku Píďala a oznámení, že Širák je francouzský politik, pod nímž pánové občas spí.
Když Tomáš Jirku vyvedl z míry tím, že zapomněl úvodní slova písničky, a ten ji tak začal zpívat netypicky jednohlasně...
Když do sebe kluci omylem vrazili zády a následně se objali.


Když jsem poprvé viděla, že Jirkovi praskla struna a vzápětí ji následovala druhá (se skóre 2:1 tedy Toma konečně pokořil).
Když to nějaký divák nevydržel a hodil na pódium dvacetikorunu, což Tomáš dorazil hláškou, že Jirka bude mít na nové kalhoty ("červené gaťky" se ostatně staly jeho terčem hned několikrát).
Když se další divák osmělil natolik, že na pódium vylezl osobně.
 Když se Tomáš v pořádku zvedl po tvrdém dopadu, který si vyžádal špatně vypočtený skok dolů za publikem.
Nebo když nás Jirka před druhým přídavkem usměrňoval slovy "Tak ještě poslední a už nezlobte!"...


Festivaly jsou sice fajn, i na nich nebývá v případě tohohle osvědčeného dua (potažmo tria a kvarteta) nouze o zábavu, ale samostatným koncertům se prostě nikdy nemůžou vyrovnat. Už proto, že se ocitnete mezi lidmi naladěnými na stejnou vlnu a s pochopením pro osobitý humor hlavních aktérů. Právě takovou atmosféru jsem v Ostrově cítila a doufám, že ji budu mít možnost nasát zase za rok.

České hrady, 13. 7. 2013

Program první ze zastávek putovního festivalu České hrady na Točníku zněl slibně. I přesto jsem tentokrát s včasným pořízením vstupenek otálela tak dlouho, až Berounský deník zveřejnil neodolatelnou nabídku zvýhodněného předplatného novin a k tomu zcela zdarma dvou lístků na Hrady. No nekupte to! :-)

Páteční vystoupení jsem si letos nechala ujít docela, ta sobotní jsem chtěla zhlédnout počínaje skupinou No Name. Vzhledem k opětovně chybnému načasování se nezdařilo... Největší zdržení představovala kolona aut následovaná zdoláváním kopcovitého terénu, protože festival se tento rok přesunul do většího (a odlehlejšího), a do třetice všeho dobrého ještě několikametrová fronta na vstupenky.

Do areálu jsme tak dorazili až někdy v polovině koncertu Mandrage. Navzdory tomu na nás čekala zbylá místa v první řadě na následujícího účinkujícího, kterým nebyl nikdo jiný než Tomáš Klus s kapelou. A podle nevysloveného očekávání se právě jejich hraní (a povídání) postaralo o nejlepší zážitek dne.

Tomáš jako obvykle laškoval s publikem: "Sluší vám to, jak postupně měníte barvu..."

"Přátelé, jestli to znáte, tak to můžem klidně přeskočit!" /reakce na ovace, které si vysloužily úvodní tóny Niny/

"Náš zvukař Fík je profík. Najdete ho tamhle ve stanu, taky tam prodává párky." 

A Jirka perlil: "Proč ta sova tolik houkala? Hůů a hůů a hůů." 

"Děkujeme Točníček!" ... "Točníček. To je hezký." 

 T.: "Co my bychom bez vás dělali?!" – J.: "No, asi něco jinýho. Ale určitě by nás to tolik nebavilo."

Několika dalším vystupujícím jsme vlastně ani nedali moc šancí nás výrazněji zaujmout, když jsme se během jejich snažení procházeli kolem stánků s občerstvením a módními doplňky (doteď si vyčítám, že jsem odolala náušnicím s figurkami z Kinder vajíček), případně relaxovali na louce daleko od obou pódií.

Výsady naší přímé účasti se dostalo ještě Anetě Langerové (dokonce opět hned u zábran!) a skupině Kryštof (u které jsme se celkem slušné místo rozhodli pod tlakem davu opustit). Každé z těchto vystoupení bylo skvělé něčím jiným, síla Anetina hlasu mě v první chvíli úplně odzbrojila a perfektně promyšlená show Kryštofů včetně nezbytných balonů se přesně podle jejich přání stala tím nejvelkolepějším, co návštěvníci festivalu ten den viděli. Tečka ;-)

Botanicus, 6. 7. 2013

Cílem mého prvního prázdninového výletování v tomto roce se stala vesnička Ostrá u Lysé nad Labem. Zdejší historické centrum jsem už kdysi navštívila coby dítko školou povinné, tehdy jsem však každou podobnou výpravu vnímala spíš jako trestnou a nedovedla si ji pořádně užít. To jsem se při druhé návštěvě snažila napravit - byť ani tentokrát jsem všechny groše, které v areálu nahrazují koruny, neutratila za vyzkoušení lukostřelby nebo rýžování zlata, ale zcela nepoeticky za jídlo (které chutnalo jedna báseň!)... Skoro do konce otevírací doby jsem pak obdivovala nádherně udržované zahrady, případně jejich obyvatele.

V celém článku uvidíte hned několik důkazů, proč jsem tak ráda, že alespoň jednorázové baterky dokázaly vzkřísit můj oblíbený foťák. Proklouzli tam i dva vetřelci od konkurence, ale na stařičký Kodak prostě nedám dopustit.