Střípky z dovolené

Na poslední červnový týden jsme si s mamkou po loňském zaváhání raději s předstihem naplánovaly (skoro) dámskou jízdu; po letech jsme opustily stereotyp domova a vyrazili spolu s Čikem na pořádnou dovolenou. Volba padla kvůli několika k výletu dávno vysněným lokalitám na jižní Čechy (s občasnou odbočkou na sousední Vysočinu). A jak jsme si těch 7 dnů užili a prožili?

Pochutnávaly jsme si na lesních jahodách a prvních letošních borůvkách (jinak jsme byly živy hlavně na vysokokalorických pokrmech neurčených pro mikrovlnné trouby, která v chatě bohužel chyběla).

Jahůdky poprvé, extra kusy podruhé a jahodová marmeláda potřetí...

Na vlastní zraky jsme se přesvědčili, že existují světlušky.

Během jedné z okružních jízd jsme si díky záplavě fialových polí chvíli připadali jako v Provence (načež jsme zjistili, že kolem nás není vyseta levandule, ale svazenka vratičolistá).

Na samotný Vlkovský přesyp nás nenavedla navigace, ale jeden milý starousedlík, a dlužno dodat, že skvěle. Jsme však také dlužné omluvu nevímekomu, protože až na informační ceduli u zámku Červená Lhota (tedy takříkajíc s křížkem po funuse) jsme si přečetly, že na nezpevněná místa přesypu je vstup zakázán. Přímo u písečných dun se to nedozvíte, a tak jsme určitě nebyli prvními ani posledními hříšníky (skleněné střepy na místě činu tomu budiž smutným důkazem...), přesto si z nás (neřkuli těch čuňat) raději neberte příklad a obdivujte zpovzdálí...

Provedla jsem svůj první pokus o zdokumentování duhy (a stihla jsem to jen tak tak, než zmizela).

Před zjištěním, jak zprovoznit rádio na mobilu, jsme byly úplně odříznuty od světa informací. Rituál nočního ladění vydržel i mně, zarytému neposluchači, déle než jen o dovolené...
Kroutily jsme hlavami nad červeně obsypanými stromy, na kterých bylo mnohonásobně víc třešní než listů, a hlavně nad tím, že je nikdo netrhal.

Z větrovské zoo nám nebyl doporučen odchod i přes Čikův jekot na poněkud zvídavé zebry (na rozdíl od dvou obchodů by tady k tomu měli důvod), pán z personálu místo toho rafanovi nalil pití (a ten náš nezdvořák se ho ani nedotkl...).

Surikaty sem tam celkem ochotně pózovaly (u těch pražských jsem se toho ani během jedné návštěvy zatím nedočkala).

Málem jsme vyplivly duši při výstupu, ale hlavně sestupu z vyhlídkové věže v Pelhřimově (a docela hezkým způsobem si tak ověřily svou akrofobii).

Prohrabovaly jsme se v korálcích.

Spořádaly jsme nespočet zmrzlin (výborné byly hlavně ty pelhřimovské: borůvkovo-vanilková a točený jahodový sorbet).

Stopovali jsme (nejednoho) zajíce (a to myslím zcela nedvojsmyslně! :)).

Snímek nezbytný do fotoalba nadšeného turisty ;)

Bavily jsme se jedinečnými slogany - na knihkupectví ("Místo lihu kup si knihu!") to není až tak neobvyklá záležitost, ale co takhle rozlehlý transparent "Malý příbytek - velký klid" na zdech hřbitova? :)

Následkem pojídání zmíněné nezdravé stravy jsme si náladu zkazily investováním jedné koruny do vyzkoušení originální osobní váhy v podloubí telčských domů.

Špatná nálada nás však velmi rychle opustila během kochání se náměstím, které mají v Telči vskutku reprezentativní...

Prostě slovy klasika - bylo to krásné a bylo toho dost... A kdo by toho měl snad ještě přeci jen málo, nechť směle zavítá sem.
P. S.: Někdy tiše "lituji", že nemáme místo psa fenku, tentokrát mi naše nesourodá trojice dala zabrat v oblasti příčestí minulého - tak doufám, že zvolená i/y nejsou vyloženě do očí bijící...