Sláva, nazdar výletům! (5. 7. 2014)

Některé plány se jeví jako geniální, ale nakonec nevyjdou – Miloslav Švandrlík o tom věděl své. Moje vize, jak prožít sváteční sobotu, dokonalým dojmem rozhodně nepůsobila, a to kvůli několika zádrhelům, z nichž největší spočíval v přílišném množství akcí na příliš mnoha místech. Se štěstím v zádech se mi však všechny mouchy podařilo vychytat a pátý červencový den strávit jednoduše perfektním způsobem.

Začít musel na můj vkus nezvykle brzy, abychom se stihli vlakem včas přemístit do Dobřichovic, kde se pořádaly farmářské trhy. Navštívila jsem je tu prvně a nabídka mě mile překvapila. U Damodary jsem se zásobila osvědčenými pohankovými kašemi a v jednom z mnoha stánků s lákavě vypadajícími pečenými dobrotami jsem neodolala bezlepkovému brownies s malinami. Jeho luxusní kvalitu jsem ověřila během cesty do matičky Prahy, v jejímž centru náš výlet pokračoval.

Když jsme se tramvají přesunuli blíže ku Hradu, vzhledem k nevalným znalostem těchto končin hlavního města nám chvilku trvalo najít stěžejní orientační bod, Staré zámecké schody. Nevídané davy turistů, které po nich oběma směry proudily, podobný problém evidentně neměly... Po fyzicky i psychicky náročném výstupu jsme potřebovali nasbírat síly na hledání cíle naší výpravy, a tak jsme si na lavičce vyslechli závěr koncertu armádního orchestru. Když muzikanti sbalili svá fidlátka, otevřel se nám kýžený pohled na Tereziánské křídlo Starého královského paláce. Právě tady se totiž konala výstava fotografií Františka Dostála. Abych se přiznala, až do náhodného zhlédnutí televizní pozvánky na Lidi pravdě podobné mi tohle jméno vlastně nic neříkalo – přitom pan Dostál patří mezi nejpublikovanější české fotografy. Zmíněná upoutávka a zejména pak procházka mezi tolika skvělými snímky jsou ovšem příčinami toho, že jsem jej bez váhání zařadila mezi své oblíbence. Výstavu tvořil skutečně pestrý průřez autorovou tvorbou: fotografie byly rozděleny do několika tematických souborů, které zaznamenávaly třeba výjevy z každodenního života v Praze, letní pohodu u Sázavy, důležité momenty naší historie a nechyběla dokonce ani část věnovaná aktům. Asi není překvapením, že mě nejvíce oslovila série nazvaná Psí příběhy. Díky textům, které expozici doprovázely, mi těsně před odchodem taky svitla paralela s neméně úžasnou prací Elliotta Erwitta...
Zpáteční tramvaj nám ujela před nosem, na vlak domů jsme tak pro jistotu dobíhali, ale stačili jsme ho (ještě někdo nesnáší, když tlampač hlásí odjezd, ke kterému dojde až za dobré 3 minuty?) a na regeneraci do poslední části výletování tedy zbýval dostatečný prostor. Po půl deváté jsme se, tentokrát už v pohodlí vlastního vozu, vydali do Troji. Kdo se nenechává zmást pokročilou hodinou a tuší, že naše třetí trasa mířila do zoologické zahrady, hádá správně. Přestože mám pražskou zoo několikrát prochozenou křížem krážem, tahle návštěva byla úplně jiná než všechny předchozí. Hlavní odlišnost tkvěla samozřejmě v tom, že jsme prohlídku odstartovali až v deset večer a vedl ji zkušený průvodce. V zahradě se tou dobou prý pohybovala pouze naše skupinka čítající přibližně 15 hlav. Po hodně dlouhém čase jsem v zoo ani jednou nevyndala foťák a snad nejpřekvapivějším faktem je, že „cena“ vstupenky trumfla i tu z loňského září! Malý prostor pro reklamu: pokud máte vy nebo někdo z vašich blízkých toho pravého mobilního operátora, vřele doporučuji téhle jeho nabídky taky využít. Na vlastní oči zjistit, jak tráví noc pandy červené, lední medvědi, lamy, sloni, zebry, hrabáči nebo žirafy, určitě stojí i za klasické vstupné, natož trochu adrenalinu vynaloženého v lítém boji při internetové rezervaci ;)

Pokušení, které jsem nevydržela