České hrady, 12. 7. 2014

Strávit druhou červencovou sobotu na louce pod hradem Točník se pro mě pomalu a jistě stává nezbytnou prázdninovou tradicí. Taky letos ve festivalovém programu nescházelo jméno Tomáše Kluse a u toho jsem samozřejmě nemohla chybět ani já :) S nákupem lístků jsem opět příliš nepospíchala, tentokrát z čistě zištných důvodů, protože loňská akce Berounského deníku byla přece tak výhodná! No, zřejmě jak pro koho, jelikož teď jsem se jí nedočkala... Zato se na mě ale štěstí usmálo v soutěži na webu Zvláštní styl a dva volňásky jsem tak přece jen měla v kapse ;) Tedy ne doslova, podle pokynů však mělo stačit prokázat se u pokladen občankou. Červíček pochybností, jestli to bude skutečně natolik jednoduché, tak trochu hlodal, nicméně nakonec úplně zbytečně.

Vzhledem k jiným povinnostem a nepříliš oslovujícímu pátečnímu line-upu jsme zase vyrazili až druhý den festivalu, převratnou novinkou se ovšem stala naše dostatečná časová rezerva. Zaparkovali jsme tím pádem pěkně poblíž areálu (v rámci možností), frontě na vstupenky jsme se díky výhře vyhnuli docela a s páskou na ruce jsme se už mohli skrze bahno vydat k hlavnímu pódiu. Tam byl v plném proudu úvodní koncert skupiny Abraxas a protože naše oblíbená místa na kraji prvé řady dosud zela prázdnotou, jali jsme se je obsadit.

Ani ne tak kvůli vystoupení samotného Abraxasu (ačkoli zejména proměny frontmana stály za to) jako dalších účinkujících. Ti nás začali bavit zanedlouho ještě v zákulisí – taneček Tomáše s dcerou v náručí neměl chybu stejně jako laškující plyšový tygr vykukující zpoza závěsu, než mu to ochranka zatrhla... :) Vzápětí se z nebe spustil déšť a zdálo se tedy, že moje preventivní namazání rukou opalovacím krémem nebylo zrovna na místě. S nástupem Cílové skupiny na pódium ale vyšlo slunce a vydrželo tak bohudík až do večera (takže opomenutý obličej jsem si lehce připálila).

Dá rozum, že jinak než bosky to nejde - bahno nebahno... ;)

Hodinku, která následovala po dobrovolně obětovaném výstupu Adama Mišíka hrajícího na vedlejším pódiu, bych nejradši prožívala v mírných obměnách zas a znovu. Že u mě Klusem posazenou laťku za celý den už nikdo jiný nepřekoná, bylo celkem jasné dopředu, ale že bude nastavená až takhle vysoko, ve finále zaskočilo i mě. Co se týče kvalitního hudebního zážitku, je na kluky z "Krutý crew" zkrátka spolehnutí, opět nechyběla zásoba bezvadných vtípků i reakce na aktuální téma hýbající společností (dopravní hlášení hovádka Humla v návaznosti na kauzu Monako). To všechno dohromady by už vlastně k prvenství na mém pomyslném žebříčku stačilo, přidaná hodnota však přišla jednak s improvizovaným Žezlem a Tomovým seskokem k divákům, kdy se vůbec poprvé vydal přímo k nám, druhak s dosud netypickým přídavkem, o nějž se odvážně postaral skvělý Bambi...

Protože festival pokračoval vystoupením kapely UDG, mohli jsme se v klidu pustit do pátrání po stánku s fanouškovským zbožím. Tam jsem si za peníze ušetřené na vstupném konečně pořídila nejhezčí mikinu s kapucí, jakou jsem v poslední době viděla a která mě navíc později zachránila před umrznutím. Pauzu do 17. hodiny jsme vyplnili občerstvením a válením se na louce s kulisou písní Divokýho Billa a Vypsané fiXy. Pak už se měl na pódiu objevit Miro Žbirka, na kterého se nám povedlo chytit dobrá místa pro změnu na opačné straně první řady. Jenže teprve ve chvíli, kdy měl Žbirka začít zpívat, jsme se dozvěděli, že ho kvůli nemoci nahradí skupina Buty. Asi poněkud unáhleně jsme se proto rozhodli vrátit hned zpátky k lenoře na kopci, kde mi postupně docházelo, kolik pecek vlastně Buty mají v repertoáru. No, alespoň budu příště zase o něco chytřejší.

Kdo najde kozí stádo, má bod.

Kousek koncertu Rytmuse se mi podařilo dokonce prospat (a nic zásadního jsem tak myslím neprošvihla), Monkey Business jsme si rozkouskovaně poslechli chvilku ještě v poklidné horní části areálu a pak mezi davem dole. Ten se v mžiku rozptýlil poté, co odvedle zazněly první tóny Visacího zámku, takže jsme na následující Wanastowi Vjecy kupodivu znovu ukořistili strategicky výhodnou přední řadu. Alespoň jsme se tak domnívali do doby, než odbila devátá, Wanastowky v plné síle nastoupily, po pódiu začaly skákat reprobedny a my nabyli přesvědčení, že jestli naše ušní bubínky přežijí tohle, pak už ustojí snad všechno... Nemám pocit, že bych na hluk byla nějak zvlášť náchylná (samozřejmě v závislosti na původci), ale tohle byl zkrátka mazec! Zhruba prostředek vystoupení mě i kvůli tomu úplně neokouzlil, několik skladeb jsem neměla naposlouchaných a oblíbený Panic se mi zdál Robertem Kodymem trošku odfláknutý. Především závěrečným triem písní, Sbírkou zvadlejch růží, Nahou a Bednou od whisky, si u mě ale Wanastowi Vjecy naštěstí reputaci zase rychle napravily. Zvláštní poklonu tímto dodatečně skládám hlavně kytaristovi Tomáši Varteckému, kterého byla opravdu radost pozorovat, jak si i se zraněnou rukou přítomnost na scéně maximálně užívá.

Wanastowky vystřídal Xindl X, který mě zprvu mile překvapil, protože od Okoře v roce 2011 ušel kus cesty a nyní, s kapelou za zády, působil mnohem suverénněji. Méně příjemným překvapením bylo zařazení písničky Casio, která si svým neomaleným textem třeba s těmi od zmíněného Rytmuse rozhodně nezadá... Náplast na tohle malé zklamání jsem si tedy paradoxně mohla přát už jen od závěrečných Mandrage a světě div se, poskytli mi ji. Sice jim to trvalo vzhledem k nezvykle chladné noci takřka nekonečně dlouho, ale čekání se vyplatilo: Šrouby a matice, Františkovy Lázně i Tanči dokud můžeš zazněly a z uctivého povzdálí se mi Mandrage jevili mnohem sympatičtěji než při našem premiérovém shledání. Snad za to mohl ten neobyčejně zářící úplněk... :)