Když jsem si v květnu prohlížela seznam měst, která navštíví Tomáš Klus a jeho cílová skupina v rámci letního turné, zajásala jsem, že po 364 dnech znovu zahrají v Ostrově nad Ohří. Vloni jsem tam totiž strávila ty nejhezčí narozeniny, a těšila jsem se, že by to letos (byť s jednodenním předstihem) mohlo být podobné. A taky že bylo! ;-)
O rok zkušenější jsem tentokrát navíc vymyslela mezizastávku v Tuchlovicích, kde - pokud se to k vám snad dosud nedoneslo - vyrábějí nejlepší zmrzlinu na světě. I při druhé návštěvě jsem dlouho dumala nad tím, které příchutě vybrat, abych svou volbu při vyřknutí nahlas stejně na poslední chvíli pozměnila. Nakonec jsem ochutnala vynikající jahodovou, poněkud nevýraznou Baileys (to jsou ta zbrklá rozhodnutí), správně kyselou angreštovou a báječnou kokosovou.
K zámku v Ostrově jsme dorazili krátce po 17. hodině, kdy pořadatelé měli podle informací na vstupenkách začít pouštět lidi dovnitř areálu. Usoudila jsem, že ti dochvilnější už místa v první řadě určitě zabrali, a klidně si tedy můžu jít vyfotit zdejší krásnou knihovnu. Jaké bylo moje překvapení, když jsme pak ukořistili jedny z posledních volných fleků přímo u zábran (a jako obvykle nalevo od pódia... zajímalo by mě, jestli ostatní přemýšlí nad tím, že Tomáš stává snad vždycky napravo, nebo je to jenom náhoda).
Sem tam jsme se smažili ve vlastní šťávě, když do nás nemilosrdně pražilo sluníčko, ale čekání na začátek koncertu naštěstí uteklo celkem rychle. Částečně možná proto, že jsme mohli pozorovat dění v "zákulisí" (třeba pózování pro společnou fotografii, nebo potutelné úsměvy Jirky Kučerovského a klientů Studia Oáza během jakéhosi sepisování). Záhadu, nad čím se to Jirka s kluky z Oázy bavil, rozlouskl hned vzápětí, když je coby předskokany pozval na pódium a postupně představil včetně titulů jako inženýr architekt, kandidát věd a podobně :-) (svérázným, nicméně v podstatě přesně vystihujícím výrazem JiříKa označila slečna opodál: "On je takovej miloučkej...")
Při sympaticky bezprostředním vystoupení Oázanů, kteří publikum na okamžik přenesli do amazonského pralesa, jsem měla pusu od ucha k uchu a myslím, že mi tak zůstala po celý večer. Pánové z Oázy k tomu nemalou měrou museli inspirovat snad každého, kdo je viděl, jak si už po nástupu Tomáše Kluse s kapelou pod pódiem naplno užívali, tančili a radovali se. Poslední vytrvalce musel jejich doprovod k odjezdu popohánět...
Cílová skupina dvouhodinový koncert nabitý skvělou hudbou a kopcem srandy zahájila písní Nebudu vám lhát (... ráz, dvá a vy-prá-ža-ný re-zeň... ;-)) a pokračovala tím, co na ni ušili fanoušci svým internetovým hlasováním o vysněném playlistu. Z mého pohledu tedy nešlo šlápnout vedle, jediné, co jsem maličko postrádala, byl oblíbený Čas. Bohatě mi jej ale vynahradilo hned několik obdivuhodných improvizací a ještě větší množství vtipných (či jinak kouzelných) momentů.
Například když se kapela naoko rozhádala a Jirka vyhrožoval, že odteď bude Tomáš Klus vystupovat jako sólový interpret!
Když Tomáš přirovnal prezidenta ke krysaři (což není moc veselé, ale tak bolestně trefné, že to sem napsat musím).
Když došlo na trampské vzpomínání, Jirkovu přezdívku Píďala a oznámení, že Širák je francouzský politik, pod nímž pánové občas spí.
Když Tomáš Jirku vyvedl z míry tím, že zapomněl úvodní slova písničky, a ten ji tak začal zpívat netypicky jednohlasně...
Když do sebe kluci omylem vrazili zády a následně se objali.
Když jsem poprvé viděla, že Jirkovi praskla struna a vzápětí ji následovala druhá (se skóre 2:1 tedy Toma konečně pokořil).
Když to nějaký divák nevydržel a hodil na pódium dvacetikorunu, což Tomáš dorazil hláškou, že Jirka bude mít na nové kalhoty ("červené gaťky" se ostatně staly jeho terčem hned několikrát).
Když se další divák osmělil natolik, že na pódium vylezl osobně.
Když se Tomáš v pořádku zvedl po tvrdém dopadu, který si vyžádal špatně vypočtený skok dolů za publikem.
Nebo když nás Jirka před druhým přídavkem usměrňoval slovy "Tak ještě poslední a už nezlobte!"...
Festivaly jsou sice fajn, i na nich nebývá v případě tohohle osvědčeného dua (potažmo tria a kvarteta) nouze o zábavu, ale samostatným koncertům se prostě nikdy nemůžou vyrovnat. Už proto, že se ocitnete mezi lidmi naladěnými na stejnou vlnu a s pochopením pro osobitý humor hlavních aktérů. Právě takovou atmosféru jsem v Ostrově cítila a doufám, že ji budu mít možnost nasát zase za rok.
O rok zkušenější jsem tentokrát navíc vymyslela mezizastávku v Tuchlovicích, kde - pokud se to k vám snad dosud nedoneslo - vyrábějí nejlepší zmrzlinu na světě. I při druhé návštěvě jsem dlouho dumala nad tím, které příchutě vybrat, abych svou volbu při vyřknutí nahlas stejně na poslední chvíli pozměnila. Nakonec jsem ochutnala vynikající jahodovou, poněkud nevýraznou Baileys (to jsou ta zbrklá rozhodnutí), správně kyselou angreštovou a báječnou kokosovou.
K zámku v Ostrově jsme dorazili krátce po 17. hodině, kdy pořadatelé měli podle informací na vstupenkách začít pouštět lidi dovnitř areálu. Usoudila jsem, že ti dochvilnější už místa v první řadě určitě zabrali, a klidně si tedy můžu jít vyfotit zdejší krásnou knihovnu. Jaké bylo moje překvapení, když jsme pak ukořistili jedny z posledních volných fleků přímo u zábran (a jako obvykle nalevo od pódia... zajímalo by mě, jestli ostatní přemýšlí nad tím, že Tomáš stává snad vždycky napravo, nebo je to jenom náhoda).
Sem tam jsme se smažili ve vlastní šťávě, když do nás nemilosrdně pražilo sluníčko, ale čekání na začátek koncertu naštěstí uteklo celkem rychle. Částečně možná proto, že jsme mohli pozorovat dění v "zákulisí" (třeba pózování pro společnou fotografii, nebo potutelné úsměvy Jirky Kučerovského a klientů Studia Oáza během jakéhosi sepisování). Záhadu, nad čím se to Jirka s kluky z Oázy bavil, rozlouskl hned vzápětí, když je coby předskokany pozval na pódium a postupně představil včetně titulů jako inženýr architekt, kandidát věd a podobně :-) (svérázným, nicméně v podstatě přesně vystihujícím výrazem JiříKa označila slečna opodál: "On je takovej miloučkej...")
Při sympaticky bezprostředním vystoupení Oázanů, kteří publikum na okamžik přenesli do amazonského pralesa, jsem měla pusu od ucha k uchu a myslím, že mi tak zůstala po celý večer. Pánové z Oázy k tomu nemalou měrou museli inspirovat snad každého, kdo je viděl, jak si už po nástupu Tomáše Kluse s kapelou pod pódiem naplno užívali, tančili a radovali se. Poslední vytrvalce musel jejich doprovod k odjezdu popohánět...
Cílová skupina dvouhodinový koncert nabitý skvělou hudbou a kopcem srandy zahájila písní Nebudu vám lhát (... ráz, dvá a vy-prá-ža-ný re-zeň... ;-)) a pokračovala tím, co na ni ušili fanoušci svým internetovým hlasováním o vysněném playlistu. Z mého pohledu tedy nešlo šlápnout vedle, jediné, co jsem maličko postrádala, byl oblíbený Čas. Bohatě mi jej ale vynahradilo hned několik obdivuhodných improvizací a ještě větší množství vtipných (či jinak kouzelných) momentů.
Například když se kapela naoko rozhádala a Jirka vyhrožoval, že odteď bude Tomáš Klus vystupovat jako sólový interpret!
Když Tomáš přirovnal prezidenta ke krysaři (což není moc veselé, ale tak bolestně trefné, že to sem napsat musím).
Když došlo na trampské vzpomínání, Jirkovu přezdívku Píďala a oznámení, že Širák je francouzský politik, pod nímž pánové občas spí.
Když Tomáš Jirku vyvedl z míry tím, že zapomněl úvodní slova písničky, a ten ji tak začal zpívat netypicky jednohlasně...
Když do sebe kluci omylem vrazili zády a následně se objali.
Když jsem poprvé viděla, že Jirkovi praskla struna a vzápětí ji následovala druhá (se skóre 2:1 tedy Toma konečně pokořil).
Když to nějaký divák nevydržel a hodil na pódium dvacetikorunu, což Tomáš dorazil hláškou, že Jirka bude mít na nové kalhoty ("červené gaťky" se ostatně staly jeho terčem hned několikrát).
Když se další divák osmělil natolik, že na pódium vylezl osobně.
Když se Tomáš v pořádku zvedl po tvrdém dopadu, který si vyžádal špatně vypočtený skok dolů za publikem.
Nebo když nás Jirka před druhým přídavkem usměrňoval slovy "Tak ještě poslední a už nezlobte!"...
Festivaly jsou sice fajn, i na nich nebývá v případě tohohle osvědčeného dua (potažmo tria a kvarteta) nouze o zábavu, ale samostatným koncertům se prostě nikdy nemůžou vyrovnat. Už proto, že se ocitnete mezi lidmi naladěnými na stejnou vlnu a s pochopením pro osobitý humor hlavních aktérů. Právě takovou atmosféru jsem v Ostrově cítila a doufám, že ji budu mít možnost nasát zase za rok.
Žádné komentáře:
Okomentovat